Dva skutečné problémy Česka: sucho a hluk

Toho, že je všude menší randál a leckde je dokonce pěkné ticho, si musel všimnout každý, kdo bydlí ve městě, u města, nebo u nějaké frekventovanější komunikace. Jezdí méně kamionů, autobusů, dodávek i osobních aut. 

Jsou více slyšet ptáci, čmeláci a včely. Kdo bydlí pod letovým koridorem na pražskou Ruzyň, ten má vyloženě důvod k oslavě. Takové ticho zažil jen, když vybuchla islandská sopka a celá Evropa poslala letadla na pár dnů do hangárů. Teď už je ticho tři týdny.

Podle lékařů je hluk významným stresovým faktorem, který stojí za mnoha zdravotními komplikacemi, včetně potratů. Stačí se podívat po internetu, odkazů na toto téma uvidíte bleskově velké množství. Snížení hladiny hluku kvůli karanténě by se tak mělo na lidské psychice projevit jednoznačně příznivě. Což by mělo přispět k tomu, že na nás budou méně doléhat všechny nepříjemnosti a problémy, spojené s vypnutím ekonomiky v karanténě. Alespoň trochu.

Ticha se nikdo nenají. Není tak reálné chtít, aby současné ticho zůstalo už napořád, protože dopravu potřebujeme. Ale stojí za to, uvažovat o tom, nakolik se takovému tichu dá přiblížit. Jestli se něco z té dopravy dá omezit, oželet, nebo třeba udělat jinak. Můžou být tišší letadla, kamiony, auta? A můžou být tišší i bez toho, že by je poháněla elektřina, protože to zatím není uskutečnitelné?

Hluk byl jednu dobu velkým tématem, tehdy snad ještě opravdu ekologických organizací. Ale to už je dávno. Od té doby se také uvolnily hlukové normy. V Německu prý třeba přimíchávají do asfaltu drcené pneumatiky, v důsledku čehož po něm jedou auta tišeji. V Česku se tak akorát aktivistickými žalobami blokují obchvaty měst. Ale o hluk nikomu nejde. Přitom působí téměř na všechny lidi v Česku. Na ty ve městech obzvlášť.

Jenže aktivisté, kteří jsou ve valné většině právě z měst, se upnuli k dogmatickému klimatizmu a vzývají Grétu a proklínají CO2. Hluk přitom systematicky naleptává jejich zdraví stejně, jako všem ostatním.

Když teď slyším to ticho venku, uvědomuji si, že taková hladina hluku byla naposledy pár let po revoluci. Na venkově to navíc bylo většinu času spíš ticho, než nízká hladina hluku. Snaha snížit hluk mi připadá jako daleko praktičtější a s větším potenciálem na úspěch, než nápady na pumpování CO2 z atmosféry pod zem.

Pak je tady problém s vodou. Ten byl už před karanténou a bude i po ní. Kdy u vás letos naposledy pořádně pršelo? A kolik napršelo? Už od konce března se objevují zprávy o nedostatku srážek, o suchu na polích a tak dále. Však už to z posledních let známe. Nic veselého. Jenže, co jsme proti tomu udělali?

Ministerstvo životního prostředí rozjelo svoji Dešťovku, prý se propojí vodárenské soustavy, prý se obnovují rybníky. Jenže voda v krajině se zadržuje jinak. Na to se musí rozbít lány, musí zase vzniknout něco jako meze a remízky, potoky a říčky se musí zase začít kroutit krajinou, rybníky nesmí ležet uprostřed lánů obilí, ale musí je obklopovat stromy… V tom se toho zatím moc neudělalo. (Největší agro podniky přitom patří předsedovi vlády a tak by na to nepotřebovaly ani žádná ministerská nařízení, by si člověk myslel, že?)

Téměř všechnu pozornost politiků i médií si uzurpoval ten klimatizmus, který ve svém dogmatizmu snadno porazí i jezuity. Nebo islámské fanatické fousatce. Desítky miliard ročně tak jdou na podporu solárních a větrných elektráren. Na Dešťovku pár miliard. A na obnovu schopnosti krajiny zadržet vodu?

CO2 tady bylo a bude a dokonce být musí. Ale nemusí tady být hluk, nebo jej alespoň nemusí být tolik. A pojednou by tady nemusela být ani sladká voda. Jenže ta tady být musí, nebo tady nebudeme my.

První místo v řešení problémů má obnova ekonomiky po koroně, to je jasné. Navrhuji, aby druhé místo patřilo vodě. Co dál?